Dnes je čtvrtek 21. listopadu 2024.Svátek má Albert.
Objednejte se na městský úřad na konkrétní den a hodinu.

Kontaktní informace

Město Kralupy nad Vltavou
městský úřad

Palackého nám. 1
278 01 Kralupy nad Vltavou

+420 315 739 811
(ústředna)

mesto@mestokralupy.cz

podatelna@mestokralupy.cz

IČ: 00236977

Datová schránka: 8zzbfvq

Telefonní seznam MěÚ

GPS na mapy.cz

Centrální spisovna

Hálkova 991
278 01 Kralupy nad Vltavou

+420 311 234 472
(pouze spisovna, nepřepojuje)

Úřední hodiny MěÚ

Aktuální úřední hodiny

[Úřední hodiny ZDE]

[Aktuální podrobnosti ZDE]

Odkazy

Město Kralupy nad Vltavou na FacebookuMěsto Kralupy nad Vltavou na TwitteruMěsto Kralupy nad Vltavou na Instagramuportal.gov.cz - úřad přes internetStředočeský krajRegionální informační servisCentrum pro regionální rozvoj České republikyEkologické centrum Kralupy nad VltavouPolicie České republikyBusinessInfo.cz - oficiální portál pro podnikání a exportEkokom - autorizovaná obalová společnostMojeOkoli.com - katalog firemSemiramisMěsto Kralupy nad Vltavou - idatabaze.cz

Přejděte na nový web města

Spustili jsme nové www stránky, které naleznete na mestokralupy.cz
Veškeré informace jsou stejně aktuální na tomto "starém" webu, jako na nových stránkách. Kliknutím otevřete nový web: mestokralupy.cz

Zajímavé osobnosti a Kralupy nad Vltavou

Jaroslav Seifert (1901 - 1986)

Petr Iljič Čajkovskij v Kralupech

Jan Valerián Jirsík

Jiří Kars

Jan Křest. Jodl Kralupský

Josef Holub - malíř Kralupska


Jaroslav Seifert (1901 - 1986)

Básník, prozaik, novinář, překladatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu (udělena 1984). Mládí prožil v Praze na žižkovském předměstí. R. 1929 vyloučen z KSČ, po r. 1948 nucen několikrát se odmlčet. Matka Jaroslava Seiferta pocházela z Kralup nad Vltavou. V Kralupech básník často pobýval jako malý chlapec u svých prarodičů. Do Kralup nad Vltavou se rád a často vracel po celý svůj život a nakonec zde byl i pohřben. V kralupském městském muzeu se nachází Pamětní síň Jaroslava Seiferta a v Kralupech - Lobečku byl postaven Seifertův pomník. Každoročně se v Kralupech pořádá festival "Seifertovy Kralupy". 

Dílo  

a) proletářská poezie

– sbírka Město v slzách – představa světa bez bídy a nenávisti, touha léčit, potěšit; soucit s chudými, vidiny lidského štěstí – sbírka Samá láska

b) poetismus  

– sbírky Na vlnách T.S.F., Slavík zpívá špatně, Poštovní holub

– neproblematické vidění světa, krása života, poetizace všedních věcí, ale i neklid, hledání jistot, smutek; hravá lyrická obraznost, překvapivé metafory

c) 30. léta  

– intimní lyrika: sbírky Jablko z klína, Ruce Venušiny, Jaro sbohem – rozpor snu a skutečnosti, melancholické vzpomínky, zvl. na matku, ztracený svět dětství; krása české krajiny; obraznost, soustředění na detail, melodický verš (mistr kantilény)

– sbírka Zhasněte světla – reakce na mnichovskou zradu, posila národa, výraz naděje; krása jazyka

d) za okupace  

– sbírky Vějíř Boženy Němcové (tragika jejího osudu), Světlem oděná, Kamenný most – Praha minulosti a básníkova mládí; symbol existence národa; citová vroucnost

e) po válce  

– sbírka Přilba hlíny - 3 cykly: Osm dní (inspirace úmrtím T. G. Masaryka 1937), Říp v okně (básně z let války), S otevřenou náručí (zážitky z května 1945)

– sbírka Šel malíř chudě do světa – inspirována kresbami M. Alše a českou krajinou

– skladba Píseň o Viktorce – tragika osudu Viktorčina v paralele s lidským údělem B. Němcové; jímavá písňová forma; sbírka Maminka vzpomínky na domov, dětství; upřímný synovský cit lásky, trvalé životní hodnoty

f) 60. léta  

– tvorba po desetileté odmlce – reflexivní lyrika; zásadní změna: místo pravidelného verše a písňové formy uvolněný nerýmovaný verš, rytmizovaná próza; úvahy, bilancování, intimní osobní vyznání, nepatetický pohled na svět – vliv existencialismu, pocit úzkosti z totalitní moci; hořké životní zkušenosti – sbírky Koncert na ostrově, Halleyova kometa, Odlévání zvonů

g) 70. a 80. léta  

– publikace v samizdatu – vzpomínky, životní bilance, verše přátelům, láskám, Praze – sbírky Deštník z Piccadilly, Morový sloup, Býti básníkem; kniha vzpomínek Všecky krásy světa


Seifertův přínos: zpěvnost, citovost, půvab a výrazová prostota poezie, krása češtiny 


Petr Iljič Čajkovskij v Kralupech

Hned na začátku je třeba říci, že provedení některého díla slavného ruského skladatele Petra Iljiče Čajkovského se v Kralupech nepřipravuje a článek je pouze historickou reminiscencí na návštěvu Čajkovského v Kralupech. Podobně, jako císař František Josef I. navštívil Kralupy a to dokonce dvakrát, tak i ruský skladatel Petr Iljič Čajkovskij se v Kralupech zastavil. Ovšem stejně jako císař, jenom na kralupském nádraží. Bylo to právě před 120 lety 12. února 1888. Stručně se o této málo známé události zmiňuje železniční badatel, bohužel již zesnulý, Vratislav Šimůnek, který čerpal své poznatky ze starých železničních kronik, v publikaci „Kralupská nádraží“.  

Slavný ruský skladatel navštívil Čechy vícekrát. Prahu navštívil dvakrát: v roce 1888 a v roce 1892. V roce 1888 byl pozván pražskou Uměleckou besedou do Prahy, aby osobně řídil premiéru své opery Evžen Oněgin. Čajkovskij rád a často řídil provedení svých děl.  

Umělecká beseda v Praze založená již v roce 1863 měla od začátku tři odbory. Jedním z nich byl odbor hudební. Ten rozhodl, že mistra přivítají již před Prahou. Protože měl přicestovat drážďanským rychlíkem, byly vybrány Kralupy. Je možné, že iniciátorem tohoto návrhu byl debrnský rodák a přítel Bedřicha Smetany Josef Srb –Debrnov. Smetana byl předsedou hudebního odboru Umělecké besedy. A tak se v poledne 12. února 1888 na kralupském nádraží vedle pražské delegace hudebního odboru Umělecké besedy v čele se skladatelem Karlem Kovařovicem a klavíristou Jindřichem Kaahnem, shromáždili sokolové i hasiči a snad všechny další kralupské spolky a zástupci obecního úřadu. Davy lidí přišly Čajkovského přivítat na české půdě právě v našem městě.  

Překvapený Čajkovskij vystoupil za jásotu nadšených obyvatel Kralup z vagonu za zvuků hudby, která zahrála „Hej Slovane“. Při slavnostním přípitku pronesl krátkou řeč ve které uvedl, že velmi rád přichází do země, kde žil Bedřich Smetana a kde tvoří jeho přítel Antonín Dvořák. Je jenom škoda, že se nezachovala žádná fotografie této pro Kralupy významné události.  

Tehdy nikdo netušil, že Petr Iljič Čajkovskij má před sebou už jen pět let života. Zemřel ve věku 53 let za dodnes nejasných okolností. Vše ale nasvědčuje, že šlo o sebevraždu. Ostatně jeho poslední dílo Patetická symfonie je snad již odrazem jeho depresí a několika zhroucení. Oficiální zdroje ale uváděly jako příčinu smrti choleru. 


Jan Valerián Jirsík 

V roce 1832 nastoupil na faru v Kralupech - Minicích kněz Jan Valerián Jirsík. Do Minic ho přivedla cholera. V roce 1832 zachvátila okolní obce včetně Minic. Kronikář z Hostíně o tom píše:  

"Mnohý syn aneb dcera přišli odjinud otce nebo matku navštíviti, neb také i na pohřeb přišli, ale i tam podobným způsobem zemřeli a více domů se nevrátili. Byla to ovšem krutá smrt, když člověk jsa zdravý, v několika málo hodinách duši svou vypustiti musel. Tu duchovní pastýřové měli co dělati, když ve dne i v noci jezditi museli a lidi zaopatřovati."

Duchovním pastýřem byl v Minicích v roce 1832 farář Mikuláš Liška a ten se, při zaopatřování umírajícího, cholerou nakazil a zemřel. Jirsík ho přišel nahradit. V Minicích působil čtrnáct let, po kterých odešel do Prahy jako kanovník k sv. Vítu. V roce 1851 se stal biskupem v Českých Budějovicích. Minický pobyt Jana Valeriána Jirsíka připomíná pamětní deska na minické faře. Je na ní nápis: 

zde působil v letech 1832 - 1846

JAN VALERIÁN JIRSÍK,

biskup českobudějovický.

národní buditel a zakladatel

národní pouti na Řípu

*1798 +1883

Desku zhotovila kamenická dílna Vobořilova v Kralupech nad Vlt., na podnět Krajinského muzea v Kralupech nad Vlt. Pamětní deska byla slavnostně odhalena 16.září 1934. Pamětní deska byla umístěna se svolením památkového úřadu nad dveře fary. Byla pořízena za 722 Kč. Tato částka byla uhrazena z veřejné sbírky v Kralupech a okolí.

Jan Valerián Jirsík se narodil 19. června 1798 v Kácově a na kněze byl vysvěcen 28. prosince 1820. Stal se kaplanem v Litovli u Mělníka, potom v Roudnici, pak v Železné Hoře. Odtud přešel do Minic u Kralup. Do blízkosti Kralup, které tehdy ještě neměly vlastní kostel, se asi sám snažil dostat proto, že v Kralupech žil jeho bratr. V Minicích založil Jirsík v roce 1836 novou pamětní knihu. V roce 1851 byl jmenován biskupem budějovickým. V Budějovicích prožil zbytek života a v roce 1883 zemřel.  

Na Jirsíka vzpomíná ve svém románu "Poslední soud" Jindřich Šimon Baar (1869 - 1925), český prozaik a katolický kněz. Román napsal v blízkých Klobukách u Slaného. Za Jirsíka, který spravoval budějovickou diecézi v letech 1851 až 1883, se udál zvláštní, nikdy nevyřešený zločin. Někdo zaslal děkanu v Prosovicích balíček s nápisem "Na důkaz vděčnosti od neznámého dárce." V balíčku byla vkusná tabatěrka s fialkovým tabákem. Pan děkan si vzal šňupeček a zemřel. V tabáku byl přimíchán kyan. Když bylo páteru Martinu Porazilu z biskupství oznámeno, že se stává děkanem, zajel za jeho biskupskou milostí biskupem Jirsíkem do Budějovic s prosbou, aby mohl jít raději jako obyčejný farář na nějakou venkovskou faru. Biskup Jirsík mu nato odpověděl: "Chtěl byste na venkovskou faru? Rád věřím, já byl v Minicích tisíckrát šťastnější než na tomhle křesle. Ale váš biskup vás posílá do Prosovic a vy poslechnete - že ano?"  

Jirsík prý měl zvláštní očí. Na koho upřel svůj milý pohled, nikdo mu nic neodmítl. Jak o něm napsal jeho životopisec P.F. Masner, dovedl spojit lásku k církvi s láskou k vlasti. Ještě před příchodem do Minic byla na jeho žádost obnovena pouť na Řípu, které vtiskl vlatenecký ráz. Je považován za lidumila, vlastence, národního buditele. Byl činný i literárně a v říšské radě hájil zájmy českého národa.  

Jirsík zemřel 23.února 1883 v Budějovicích. Dojemný je závěr jeho závěti: "Nyní propouštíš Pane služebníka svého v pokoji - oči mé viděly světlo k svícení a k slávě lidu svého." České Budějovice jmenovaly Jirsíka čestným občanem města a Myslbek vytvořil jeho bronzovou bystu. Gymnázium v Budějovicích nese název: "Gymnázium J.V. Jirsíka", a rovněž jedna z budějovických ulic nese Jirsíkovo jméno. 


Jiří Kars 

Asi nejznámějším kralupským rodákem je Jiří Kars, evropsky proslulý malíř, příslušník tzv. pařížské školy. Byl židovského původu, původním jménem Karpeles. Narodil se 2.5.1880 v dnešním mlýnském areálu v Žižkově ulici, který patříval jeho rodičům. 

Malířství vystudoval na Akademii v Mnichově a od r. 1907 působil převážně v Paříži. Svůj ateliér měl však i v Praze, kde pravidelně několik týdnů v roce tvořil. Po umělecké stránce spojil vlivy kubismu s expresionismem a fauvismem, a koncem 20. let je jeho tvorba charakterizována jako neoklasicistní.

Ve 30. letech 20. stol svá díla vystavoval v řadě evropských zemí a v Japonsku. První Karsova souborná výstava v Praze se konala roku 1937. Po okupaci Francie nacisty přesídlil do Švýcarska. Zde v ženevském hotelu, pod vlivem nervového vyčerpání, spáchal 5.2.1945 sebevraždu. 

Přes padesát obrazů z jeho pražské pozůstalosti je možno vidět v Městském muzeu ve Velvarech a Městském muzeu Kralupy nad Vltavou. Další obrazy a kresby jsou v našich i světových galeriích. 

V roce 1992 byl Jiří Kars jmenován čestným občanem Města Kralupy nad Vltavou. Na budově mlýna, kde se narodil, byla péčí města v roce 1998 odhalena pamětní deska. Jejím autorem je akademický sochař a medailér Josef Hvozdenský. 


Jan Křest. Jodl Kralupský 

Na štítové stěně domu č.p.16 starého selského rodu Jodlů ve stejnojmenné ulici, byla v roce 1932 odhalena pamětní deska s nápisem:

zde se narodil a dožil

profesor  

Jan Kř. Jodl Kralupský

národní buditel

28. května 1791 - 28. ledna 1869

Co dnes o tomto zapomenutém kralupském rodákovi víme? Narodil se v roce 1791, který se pokládá za historický předěl pro vývoj českého jazyka, neboť byla potlačena skepse o vyjadřovacích schopnostech českého spisovného jazyka, tak rozšířená v 18. století, a na pražské univerzitě byla konečně v tomto roce zřízena katedra českého jazyka. Představitelé národního obrození, včetně Dobrovského, však psali stále jen německy nebo latinsky. Jan Jodl se brzy zařadil do proudu usilujícího o jazykové obrození a zrovnoprávnění českého jazyka.  

Kralupy měly v době narození Jana Jodla jen 21 stavení a jeho rodný dům měl číslo 16. Patřilo k němu hospodářství se 65 strychy polí, výsadní hospoda a dvě velké zahrady. Grunt to byl prastarý a Jodlovi na něm byli usazeni již od roku 1687. Patřil v Kralupech k nejstarším a největším. Jan Jodl byl z deseti dětí. Do školy chodil v Minicích, později na gymnázium v Praze. V Praze vystudoval klasickou filologii a stal se středoškolským profesorem.  

Jodl byl žákem Josefa Dobrovského a pod jeho vlivem se z něho brzy stává znalec slovanských jazyků a nadšený slavjanofil. Na svou dobu to byl člověk velmi vzdělaný. Ovládal němčinu, češtinu, italštinu, francouzštinu, latinu, řečtinu a snad všechny slovanské jazyky. Nejraději však své žáky učil milovanému českému jazyku.  

Svou pedagogickou dráhu začal v Písku. Další jeho kroky vedly do gymnázia v Jičíně. Když byl vypsán konkurz na místo profesora v Litoměřicích po Josefu Jugmannovi, který po šestnácti letech odcházel do Prahy, Jodl se přihlásil a byl přijat. Začal učit na litoměřickém gymnáziu od druhého pololetí školního roku 1815/1816. V tomto školním roce za panování Františka I. vstoupilo v platnost nařízení, kterým se uváděla čeština do gymnázií jako nepovinný předmět a za profesory měly být přednostně přijímáni žadatelé češtiny znalí. Žáci měli k dispozici Dobrovského českou mluvnici "Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache," tedy učebnici psanou německy, tak jak byl Dobrovský v té době zvyklý psát.  

Dobrovského učebnici přeložil do češtiny až v roce 1822 známý Václav Hanka (známější jako autor Královédvorského a Zelenohorského rukopisu). Podle badatele V. J. Nováčka však již čtyři roky před Hankou přeložil a zpracoval Dobrovského mluvnici (česky) kralupský Jan Jodl. Vyplývá to z dopisu psaném Františkem Palackým Jungmannovi 3. 12. 1818, ve kterém píše, že dostal balíček s rukopisem české gramatiky od J. Jodla. Není známo, kde tento rukopis skončil, a ani Jodlův životopisec Dr. F. Schuster, který vykreslil velmi podrobně život a osudy Jana Kř. Jodla (Časopis Národního muzea CIX, 1935, a později v Kralupském vlastivědném sešitu 11/1958), nenašel po něm stopy. Rovněž badatel Dr. Jiří Špét (časopis Oblastního muzea v Roztokách roč. III, 1971 č. 3-4) včleňuje Jana Jodla Kralupského do řad průkopníků moderní české jazykovědy.  

Vraťme se však zpět k Jodlovi do Litoměřic. Zde si Jodl dlouho nepobyl. Brzy odchází do Chorvatska a stává ve svých sedmadvaceti letech ředitelem gymnázia ve Vinkovcích. Se svými přáteli Dobrovským, Jungmannem, Hankou, Šafaříkem, Palackým, Klicperou zůstává nadále v písemném styku. Není zde však spokojený a v roce 1826 se vrací zpět a nastupuje na místo profesora na gymnáziu v Brně. Prožije zde v čistě německém prostředí 22 let až do osudného revolučního roku 1848. Vlastenec Jodl se nadšeně účastní Slovanského sjezdu v Praze jako "posel národa českoslovanského k národu jihoslovanskému." Rakouské úřady nesly jeho vlastenectví nelibě a vedení brněnského gymnázia zaujalo vůči odbojnému profesorovi nepřátelský postoj. Jodl byl 15.prosince 1848 zbaven místa. Odchází do Prahy, kde na přímluvu vlivných přátel získává místo na akademickém gymnáziu. Učí však už jen krátce. V roce 1851 je penzionován.  

Jodl se celkem čtyřikrát pokusil o získání profesury na univerzitě. Vždy marně. Jeho prosazování českého jazyka a lásky k vlasti nebyly dobrým doporučením. Ani jeho činnost literární. Jodl přispíval do časopisů "Lumír," "Květy" a psal odborná jazyková díla s dlouhými názvy jako např. "Krasomluva skumná i výkonná čili nauka o prose vyšší neb ozdobné" nebo "První počátkové mluvnice latinské na základě jazyka českoslovanského." Zajímavá je jeho "Česká mluvnice," která se zachovala a je uložena ve sbírkách rukopisů Národního muzea. Napsal ji až na sklonku svého života jako penzista v Kralupech. Tiskem nikdy nevyšla.  

Osud nebyl Jodlovi příznivý. Měl neustále konflikty v zaměstnání i v rodině a jeho jediný syn se odnárodnil a stal se důstojníkem nenáviděného Rakouska. Po penzionování v roce 1851 zůstal Jodl v Praze sám a opuštěný s malou penzí. O deset let později si sedmdesátiletého profesora odváží do Kralup do rodného domu jeho synovec Matěj Jodl. Zbytek života tráví tedy Jodl v rodném městě v "Jodlovně," kde starému osmačtyřicátníkovi poskytují příbuzní ubytování i obživu. A tady "na stará kolena" se dal ještě přemluvit, aby vydal národní čítanku opět s dlouhým názvem "Děje- národo- a mluvopisný obzor českoslovanský částečně i všeslovanský." Knihu vydává vlastním nákladem, nesmírně se zadluží a soud mu strhuje z už tak sotva dostačující penze. Ani ke konci svých dnů nemá Jodl štěstí a roztrpčen a unaven umírá 28. ledna 1869.  

V duchu vlasteneckého romantismu se Jodl všude podepisoval "Jan Křestitel Jodl Kralupský." Přívlastkem "kralupský" učinil malou obec Kralupy v literárních kruzích známou. Když majitel zámečnického a slévačského závodu v Kralupech nad Vlt., známý vynálezce František Beneš (*1857 +1939), jako sedmnáctiletý učeň v Praze byl povolán k Palackým do Příčné ulice, aby otevřel truhlu, zeptal se ho František Palacký, odkud je. Když odpověděl, že z Kralup, řekl Palacký: "Tam před časem zemřel profesor Jodl, že?" "Ano prosím" odpověděl třináctiletý učeň Beneš, "já tehdy při jeho pohřbu zpíval píseň Dokonal život můj."  

Život nešťastného vlastence dokonal, ale alespoň pohřeb měl slavný. Tři kněží a tisíce lidí ho doprovodilo na minický hřbitov. Je pohřben v rodinné hrobce Jodlů pod jednou ze tří těžkých kamenných desek. Na černém, později postaveném pomníku jsou vytesána jména patnácti členů rodiny Jodlů. Jméno Jana Kř. Jodla Kralupského tu však chybí.  

Stará usedlost Jodlů byla v jejich majetku až do roku 1920, kdy poslední potomci prodávají vše jednotě Sokol. Tím končí několik století trvající držení statku rodiny Jodlů. Osud nedopřál Janu Kř.Jodlu Kralupskému šťastný život. Chtěl prospět svému národu na poli novodobé české jazykovědy, podobně jako Dobrovský nebo Jungmann, ale zůstal zapomenut. 


Josef Holub - malíř Kralupska 

Známou kralupskou osobností býval akademický malíř Josef Holub. Byl posledním žijícím žákem profesora pražské Akademie výtvarných umění Julia Mařáka z jehož malířské školy vzešli přední čeští krajináři a Holubovi spolužáci Antonín Slavíček, František Kaván, Otakar Lebeda. Mistr Holub zemřel 22. srpna 1957 ve věku 87 let.  

Holub převzal od svého učitele, který byl vynikajícím kreslířem zvláště lesních zátiší, jeho vidění a kreslířskou poctivost. Přestože Holubovy obrazy byly od počátku 20. století dobře posuzovány a na výstavách vždy oceňovány, jako malíř se dlouho nemohl uživit. V roce 1898 si otevřel fotografický ateliér, a tak portréty svateb i jednotlivců byly dlouho hlavním zdrojem jeho příjmů. Městské muzeum v Kralupech chová ve svých sbírkách původní dřevěný fotografický aparát z Holubova ateliéru.  

Nejenom kresba a malba byly světem Mistra Holuba, ale měl i hudební nadání a nějaký čas dokonce vyučoval hře na housle. Mnoho času věnoval i kralupskému kulturnímu životu jako člen "Řemeslnicko-čtenářské besedy" i jako člen výboru kralupského krajinského muzea. Byl všestranným, ale vždy skromným umělcem. Oceněním jeho práce bylo jmenování Holuba čestným občanem Kralup v roce 1930.  

Josef Holub se narodil ve Slaném, ale většinu života prožil v Kralupech nad Vltavou. Okolní krajina po staletí kultivovaná a nepříliš dramatická a bez monumentality se brzy stala pro svou prostotu jeho láskou a náplní všech dnů jeho života. Kdekoliv rozložil svůj stojan, tam zachytil kus krásy přírody. Pracoval pomalu a svědomitě zachycoval každý detail.  

Základem jeho obrazů byla vždy dokonalá kresba do které pokládal své holubovsky tlumené barvy. V mnoha kralupských bytech visí Holubovy obrazy. Lidé je mají rádi a oceňují je nejen pro jejich uměleckou hodnotu, ale i proto, že zachycují minulost Kralup a okolí.

Mistr Holub je pohřben na kralupském hřbitově v oddělení B v hrobě č.445 u hlavní cesty. Na jeho pomník byla umístěna bronzová bysta odlitá podle návrhu profesora Palavského. Byla první obětí hřbitovních zlodějů. Dnešní kopie je z umělého kaučuku. 


zdroj: Ing. Josef Stupka